|
Byl to příchod na poslední chvíli. Těsně před zápasem s Mladou Boleslaví se podařilo přivést zkušeného útočníka. Filip Hološko přišel jako volný hráč ze Slovanu Bratislava a nakonec usedl i na lavičku aby v samotném závěru nastoupil.
„Tak rychle jsem to v kariéře snad ještě asi nezažil. Ještě půlhodiny před zápasem s Boleslaví jsem se blížil ke stadionu s kamarádem v roli diváka, protože přestup nebyl dotažený. Pak mi volal pan Šumulikoski, kde jsem, že mám jít na lavičku. Přiletěl jsem do kabiny, převlékl se a bez pořádné rozcvičky šel na lavičku. Navíc jsem měl v nohou těžký dopolední trénink. S trenérem jsem byl ale domluvený, že nějakých deset minut vydržím,“ vzpomíná Hološko.
Co tvůj příchod na Slovácko tak zdramatizovalo?
Nevím. Tady už byl přestup vyřízený v pátek ve dvanáct hodin. Slováci ale měli nějakou poradu v Popradu a vypadalo to, že se formality mezi českým a slovenským svazem nepodaří stihnout. V kabině jsem si dělal legraci, že na Slovensku se asi v pátek nepracuje. Nakonec se přestup odklepl hodinu před zápasem.
Proč sis vybral právě Slovácko?
Přišla tahle nabídka. Sice jsem měl i nějaké ze Slovenska, ale česká liga je kvalitnější. Chtěl jsem se vrátit, před třinácti lety jsem hrál v Liberci. Manželku s dětmi mám v Bratislavě, z Hradiště je to kousek, tak i proto ta volba. Je to zatím do konce ligy. Co bude dál, uvidíme.
Sháněl sis o Slovácku před svým rozhodnutím nějaké informace?
Z působení v istanbulských klubech se znám s Míšou Kadlecem, a tak jsme si volali. Popsal mi klub jako rodinný, fungující klub s fajn partou a to se mi líbilo. Navíc jsem rodák z Piešťan, kde mám rodiče, a rodinu mám v Bratislavě, takže se dá bez větších potíží i v týdnu sem tam dojíždět.
Hned v prvním zápase s Boleslaví jsi přišel na hřiště na posledních deset minut a mohl ses stát králem utkání. Na noze jsi měl druhý gól.
Ta šance mě mrzí. Míč mi ale vyskočil na hruď a já si jej musel posunout na levou nohu. Pravou jsem se neměl jak položit do rány. Obránci stačili mezeru do sítě uzavřít a já to už nepropálil.
V posledních třech zápasech si Slovácko připsalo tři remízy, jak výsledky hodnotíš?
Myslím, že jsme ze zápasů mohli vytěžit víc. S Boleslaví jsem měl na noze vítězný gól já a v zápase s Jabloncem měl zase stoprocentní šanci Juroška. V obou domácích zápasech jsme mohli vyhrát.
Při příchodu jsi říkal, že v kabině je perfektní parta, kterou jsi ve Slovanu třeba nezažil. Platí to i po více jak dvou týdnech, co jsi na Slovácku?
Beze zbytku. Parta mě skutečně přijala a mohu zase jen potvrdit, že ve srovnání se Slovanem je tady úplně jiné klima. Tam bylo hrozně moc cizinců a téměř se nemluvilo slovensky. Tady převládají Češi a jsme tady i dva Slováci. Ten můj první pocit se jen potvrdil.
Máš za sebou i řadu kabin v zahraničních klubech. O těch se traduje, že tam na rozdíl od českých kabin moc legrácek, včetně kanadských žertíků, není. Už sis prošel nějakým přijímacím žertíkem u nás?
Zatím se mně nestalo nic, možná mě to ale teprve čeká a kluci mě nechávají schválně ukolébat. (smích) Já jsem ale pro každou srandu. Jinak v zahraničí to není zase tak, jak se vždycky vykládá. Je pravdou, že v Istanbulu moc srandiček nebylo, ale pamatuji si jednu příhodu ze Sydney. Na trénink jsem přišel v takové australské košili, která měla zapínání jako kuchařský kabátek. Po tréninku mi ji vyvěsili ke stropu a smáli se mi, že jsem kuchař. Tak jsem si zanedlouho po tréninku půjčil od našeho kuchaře, který nám dělával obědy, kuchařskou uniformu i se zástěrou a čepicí, do ruky jsem si vzal vařechu a přivítal jsem u oběda celý mančaft tak, jak nám to pravidelně říkával kuchař. Vysvětloval jsem jim, co jsem pro ně navařil. Všichni jsme se nasmáli. (směje se)
Českou kabinu jsi zažil před lety v Liberci. Tam žádné srandičky nebyly? Zažil jsi tam fotbalové bardy...
To je pravda. Byl tam tehdy Honza Nezmar, Jirka Štajner, David Langer, Venca Koloušek. Vzpomínám, že ten toho tehdy napovídal nejvíc a byl také strůjcem většiny srandiček... Já byl ale mladičký, osmnáctiletý kluk, takže jsem byl spíš zalezlý v rohu kabiny a spíš jsem čekal, co se mnou staří bardi vyvedou.
Co fotbalová adaptace na Slovácko? Už máš zažitý herní styl?
Už při prvním tréninku jsem mluvil s trenérem, co ode mě bude očekávat. Mluvili jsme o hrotovém nebo podhrotovém útočníkovi. Vysvětloval mi útočnou i obrannou fázi. I z tréninků lze vypozorovat rukopis týmu... Jsem už ve věku a mám snad dost zkušeností, abych se adaptoval do herního stylu rychle, a stačí mi k tomu pohovor s trenérem. Vždyť profesionální fotbal hraji od svých osmnácti let. Určitě mi ale každý trénink pomáhá víc a víc.
| 
